Hugo a Richard ze Svatého Viktora

Promluva papeže Benedikta XVI.
Přejato z http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=12082

Drazí bratři a sestry,
V těchto středečních audiencích představuji některé příkladné postavy věřících, kteří dovedli ukázat harmonii rozumu a víry a dosvědčit zvěst evangelia vlastním životem. Dnes chci hovořit o Hugovi a Richardovi ze Svatého Viktora.

Oba dva patří mezi filosofy a teology, kteří jsou někdy označováni přívlastkem Viktorinští, protože žili a vyučovali v opatství Svatého Viktora v Paříži, které bylo založeno začátkem 12.století Vilémem ze Champeaux. Samotný Vilém byl renomovaným mistrem, který dokázal dát svému opatství pevnou kulturní identitu. Ve Svatém Viktorovi totiž vznikla škola, která formovala mnichy, přičemž byla otevřena také pro studenty zvnějšku, a kde se uskutečňovala blahodárná syntéza mezi dvěma způsoby pěstování teologie, o kterých jsem již mluvil v předchozích katechezích, tj. mezi mnišskou teologií, orientovanou převážně ke kontemplaci tajemství víry v Písmu, a teologií scholastickou, která využívala rozum, aby novými metodami tato tajemství zkoumala a vytvářela teologický systém.

O životě Huga ze Svatého Viktora máme málo zpráv. Nejistá jsou data i místo narození: snad v Sasku nebo Flandrech. Ví se, že po příchodu do Paříže – evropské metropole kultury té doby – strávil zbytek svých let v opatství Svatého Viktora, kde byl nejprve žákem a pak učitelem. Ještě před svou smrtí, která nastala roku 1141, dosáhl tak velkého věhlasu a vážnosti, že byl nazýván „druhým svatým Augustinem“. Stejně jako Augustin totiž vydatně meditoval o vztahu mezi vírou a rozumem, mezi profánními vědami a teologií. Podle Huga ze Svatého Viktora všechny vědy - kromě toho, že jsou užitečné k porozumění Písma sv. - mají hodnotu samy o sobě a je třeba je pěstovat, aby bylo rozšířeno lidského vědění a také jako odpověď na touhu člověka poznat pravdu. Tato svatá intelektuální zvědavost jej vedla k tomu, že učil své studenty, aby nikdy neomezovali touhu učit se, a ve svém pojednání o metodologii vědění a pedagogii, nazvaném příznačně Didascalicon (tj. O výuce) doporučuje: „Ochotně se uč od všech to, co neznáš. Moudřejší než všichni bude ten, kdo se bude chtít něco naučit ode všech. Kdo něco od všech obdrží, stane se nakonec bohatším než všichni“ (Eruditiones Didascalicae, 3,14: PL 176,774).

Věda, kterou pěstují filosofové a teologové tzv. Viktorínské školy, je především teologií, která si v první řadě žádá láskyplné studium Písma svatého. K poznání Boha totiž nelze vyjít odjinud než od toho, co Bůh chtěl sám o sobě zjevit prostřednictvím Písma. V tomto smyslu je Hugo ze Svatého Viktora typickým představitelem mnišské teologie, zcela založené na biblické exegezi. Výklad Písma podává tradiční patristicko-středověkou artikulaci smyslu: nejprve historicko-literárního, potom alegorického a anagogického, a nakonec morálního. Jde o čtyři dimenze smyslu Písma, které jsou dnes znovu objevovány a které umožňují vidět, že v textu a v podaném vyprávění se skrývá hlubší indikace: vlákno víry, které nás táhne vzhůru, vede nás na této zemi a učí nás, jak žít. Nicméně, Hugo ze Svatého Viktora ve srovnání se svými současníky klade originálním způsobem důraz na historicko-literární smysl, což je novinka. Jinými slovy, ještě před objevením symbolické hodnoty či hlubších dimenzí biblického textu je třeba znát a prohloubit význam dějin, podaných v Písmu. Jinak totiž – upozorňuje efektním přirovnáním – hrozí nebezpečí, že se staneme odborníky na gramatiku, kteří neznají abecedu. Tomu kdo zná smysl dějin, popsaných v Bibli, se lidské události jeví jako poznamenané božskou Prozřetelností podle plánu, který přesně stanovila. Pro Huga ze Svatého Viktora tak dějiny nejsou výsledkem slepého osudu nebo absurdní náhody, jak by se mohlo zdát. Naopak, v lidských dějinách působí Duch svatý, který navazuje podivuhodný dialog lidí s Bohem, jejich přítelem. Tato teologická vize dějin ozřejmuje překvapivý a spasitelský zásah Boha, který reálně do dějin vstupuje a jedná v nich; je jakoby součástí našich dějin, ale vždycky uchovává a respektuje svobodu a odpovědnost člověka.

Studium Písma svatého a jeho historicko-literárního smyslu podle našeho autora umožňuje pěstovat teologii ve vlastním a opravdovém smyslu, totiž systematickou ilustraci pravd, poznání jejich struktury, ilustraci věroučných dogmat, jež podává ucelenou syntézou v traktátu De Sacramentis christianae fidei (Svátosti křesťanské víry), ve kterém se mimo jiné nachází – později dalšími teology zdokonalená - definice „svátosti“, která obsahuje podněty, jež jsou i dnes velmi zajímavé. „Svátost,“ – píše Hugo – „je tělesný či materiální prvek podaný vnějším a smyslově vnímatelným způsobem, který svou podobou prezentuje neviditelnou a duchovní milost, vyjadřuje ji, protože k tomu byla ustanovena a obsahuje ji, protože je schopna posvěcovat“ (9,2: PL 176,317). Tedy z jedné strany viditelnost v symbolu, „tělesnost“ daru Božího, ve kterém se z druhé strany skrývá božská milost, která vychází z dějin, neboť tyto základní symboly stvořil sám Ježíš Kristus. Podle Huga ze Svatého Viktora tedy existují tři prvky, jež se sbíhají v definici svátosti: ustanovení Kristem, udělení milosti a analogie mezi viditelným či hmotným prvkem a prvkem neviditelným, jimiž jsou božské dary. Jde tedy o vizi velmi blízkou soudobé sensibilitě, protože svátosti jsou prezentovány jazykem, utkaným ze symbolů a obrazů, schopných mluvit bezprostředně k srdci lidí. Je důležité, aby i dnes liturgičtí animátoři a především kněží s pastorační moudrostí doceňovali vlastní znaky svátostných obřadů – totiž onu viditelnost a hmatatelnost Milosti – a věnovali jim pozornost v katechezi, aby každé vysluhování svátostí bylo všemi věřícími prožíváno se zbožností, intenzitou a duchovní radostí.

Důstojným žákem Huga ze Svatého Viktora byl Richard, pocházející ze Skotska. Byl převorem opatství ze Svatého Viktora od roku 1162 do roku 1173, kdy zemřel. Přirozeně také Richard přikládá zásadní roli studiu Bible, ale na rozdíl od svého učitele, upřednostňuje alegorický smysl, symbolický význam Písma, pomocí něhož například interpretuje starozákonní postavu Benjamina, Jákobova syna, jako symbol kontemplace a vrchol duchovního života. Richard pojednává o tomto tématu ve dvou textech Benjamin minore a Benjamin maiore, v nichž věřícím podává duchovní cestu, která vybízí nejprve k uplatňování různých ctností, učí ovládat a uspořádávat rozumem city a emotivní i afektivní vnitřní hnutí. Teprve když člověk dosáhne rovnováhy a lidské zralosti na tomto poli, je připraven přistoupit ke kontemplaci, kterou Richard definuje jako „hluboký a čirý pohled duše na divy moudrosti, který je doprovázen extatickým smyslem úžasu a obdivu“ (Benjamin Maior 1,4: PL 196,67).

Kontemplace je tedy cílem, výsledkem úmorné cesty, která obnáší dialog víry a rozumu, tzn. opět teologický rozhovor. Teologie vychází z pravd, které jsou předmětem víry. Tato aplikace usuzování na porozumění víry je přesvědčivě uplatněna v jednom z historicky nejvýznamnějších děl, mistrovském Richardově díle De Trinitate (Trojice). V šesti knihách, z nichž se skládá, pronikavě reflektuje Tajemství Trojjediného Boha. Protože Bůh je láska, vyžaduje jediná božská podstata - podle našeho autora – komunikaci, oddanost a milování mezi dvěma Osobami, Otcem a Synem, které se nacházejí ve vzájemném stavu věčné výměny lásky. Dokonalost štěstí a dobroty však nepřipouští výlučnost a uzavřenost, ale vyžaduje věčnou přítomnost třetí Osoby, Ducha svatého. Trojiční láska je participující, svorná; obnáší přemíru rozkoše a potěšení nepřetržité radosti. Richard předpokládá, že Bůh je láska, analyzuje podstatu lásky, toho, co realitu lásky implikuje, a dochází tak k Trojici Osob, která je skutečně logickým vyjádřením faktu, že Bůh je láska.

Richard si je nicméně vědom, že láska, třebaže nám zjevuje podstatu Boha a dává nám „rozumět“ Tajemství Trojice, je vždycky určitou analogií řeči o Tajemství, které přesahuje lidskou mysl a – jakožto mystik a básník, kterým je – používá také jiných obrazů. Přirovnává například božství k řece, láskyplné vlně, která vychází z Otce, plyne a vyplývá v Synu, aby byla blahodárně šířena v Duchu svatém.

Drazí přátelé, autoři jako Hugo a Richard ze Svatého Viktora pozvedají naši duši ke kontemplaci božských skutečností. Současně však nezměrná radost, kterou nám zjednává naše myšlení, obdiv a chvála Nejsvětější Trojice, zakládá a nese konkrétní závazek inspirovat se tímto dokonalým vzorem společenství lásky při vytváření našich každodenních lidských vztahů. Trojice je skutečně dokonalým společenstvím! Jak by se změnil svět, kdyby v rodinách, ve farnostech a v každém dalším společenství byly prožívány vztahy vždy podle vzoru božských Osob, kde každá žije nejenom spolu s druhou, ale pro druhou a v druhé! Připomněl jsem to před několika měsíci v polední nedělní promluvě před modlitbou Angelus: „Pouze láska nás činí šťastnými, protože žijeme ve vztahu a žijeme, abychom milovali a byli milováni” (Angelus, 7.června 2009). Je to láska, která dovršuje tento nepřetržitý zázrak: jako se v životě Nejsvětější Trojice pluralita opět skládá v jednotu, kde všechno je radost a ohleduplnost. Spolu se svatým Augustinem, jehož měli Viktoríni ve velké vážnosti, můžeme zvolat i my: „Vides Trinitatem, si caritatem vides – kontempluješ Trojici, vidíš-li lásku“ (De Trinitate VIII, 8,12).