Homilie kardinála Špidlíka o chudobě

Převzato z http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=12002

Na italských obchodech se často objeví nápis: prodává se všecko. Bývá k tomu přidáno, že se to děje za poloviční ceny. Kdosi k tomu poznamenal ironicky: „Dělají to pro napomenutí z evangelia nebo z bankrotu?“ Toho negativního motivu dovedou využít i postní kazatelé. Vylíčí posluchačům, jak my po celý život stále něco získáváme a prodáváme. Ale pak přijde smrt jako totální bankrot, přijdeme o všechno. Z toho vyjde naučení: Předejdi tomu sám a prodej své pozemské věci zavčas za nebeskou měnu tj. zásluhy za dobré skutky. Je to tedy dobrý obchod, prodá se jedno za získání druhého, lepšího.

Takové obchodování s pozemskými statky není vždycky náboženské. Motivem může být i přirozená lidská touha po klidu: už si chci raději odpočinout. Tak vysvětluje např. Tolstoj větu evangelia o blahoslavených chudých povídkou o ševcovi, který stále zpíval. Bohatému sousedovi to šlo na nervy. Dal tedy zpěvákovi větší obnos peněz. Ten začal usilovně přemýšlet, kam peníze schovat a přestal zpívat. Známe ten moriv i ze staré pijácké písničky: Blaze tomu, kdo nic nemá, nestará se, kam co schová; směle lehne, směle vstane, žádný mu nic neukradne. Indičtí fakíři tu bezstarostnost prováděli i hrdinsky; uměli se spokojit s hrstkou rýže a spaním na malém koberečku pod stromem.

Taková vyprávění se poučně dávají k četbě, ale plně nikoho nepřesvědčí. I první křesťanští mniši se na poušti spokojovali s málem, aby měli klidný čas na modlitbu. Ale nakonec se jeden z nich přiznal, že ta úplná chudoba docela bezstarostná není, protože tu je vždycky obava: dnes to jde, ale co budu mít zítra? Pro se raději uchylovali do klášterů, kde měli to nejnutnější zajištěno. Je to ostatně přirozené. Klid, který je důstojný pro člověka, není jenom z odstranění překážek, ale z vědomí, že žijeme v dobrém poměru k druhým osobám. Ne nadarmo se v evangeliu přidává i další rada: „Prodej všecko..., pak přijď a následuj mne!“ Kdo nemá nic, musí mít někoho, kdo se o něj postará. To vědí dobře rodiče, když předávají všecko vděčným dětem.

Jsou však všecky děti vděčné, je společnost,ve které žijeme, vždycky dobrá a ochotná pomoci? Písmo Starého zákona nás varuje, abychom s tím tuze nepočítali. Tzv. sapienciální knihy označují chudobu jako trest za lenost a často opakují, že Pán Bůh požehná těm, kdo pilně pracují a starají se o své živobytí. Ale přesto jsou i ve Starém zákoně Bohem milováni jistí chudí. Biblisté je označují výrazem „chudí Jahveho, Hospodinovi“. Ti zchudli ne pro lenost, ale nespravedlivým utiskováním od jiných lidí. Nemají už nikoho? Hospodin je ujišťuje, že se jich ujme on sám, ať se tedy nebojí žádat o pomoc jeho. Proto i v Novém zákoně Ježíš začíná své velké kázání příslibem: Blahoslavení vy chudí, budete vy patřit do mého království (Mt 5,3). A text, který jsme hned na počátku citovali, celý zní takto: „Prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“ Takový se ovšem nemusí bát, bude mít u sebe Spasitele, který se o něho vždycky postará.

Dobrovolná chudoba se tedy stala základní ctností řeholního života. Není to vychvalování nečinné bezstarostnosti, ale povzbuzení k usilovné práci s Kristem, k dobru svému i jiných. Takto pracujícímu se zajišťuje ochrana Boží, důvěra v Krista ho zbavuje strachu o budoucnost a slibuje se mu věčná odměna v Božím království. Co si tedy může lepšího přát? Trochu obav však přece jenom vzbuzuje příslib, že ta odměna je věčná. Bude to až na věčnosti, tj. až po smrti? Tak se tomu ponejvíc rozumí, a proto si rozumní věřící pro život na zemi podrží pro sebe to nejnutnější k životu, aby nepřišli do bídy a nebyli jiným na obtíž. Tento postoj křesťanům ospravedlňuje sv. Bazil. Ten mluví ostře proti boháčům, kteří reservují pro sebe i to, co nepotřebují, zatím co vedle nich jsou trpící bídou. Přirovnává je k těm, kteří si ve velkém divadle světa obsadili dvě sedadla pro sebe, a vedle nich jiní stojí unaveni na nohou. Tak se tedy vysvětlí text evangelia způsobem platným pro všechny lidi dobré vůle.

Ale sv. František z Assisi měl silnější víru. Nechtěl jako své vlastnictví uchovat nic, ani šaty. Byl si totiž jist, že mu nic potřebné nepochybí ani na zemi, když bude opravdu a ve všem následovat Krista. Dokázal svým vlastním příkladem, že je možné s takovou svatou bezstarostností žít i zde na zemi, a tak to napsal i v pravidlech pro své následovníky. Nejsou ovšem všichni tak hrdinští ve vyznávání víry jako on. Nebylo by ani rozumné to od všech žádat ve společnosti, ve které žijeme. Proto našli jiní řeholníci mírnější aplikaci. Sami osobně skládají slib úplné chudoby. Cokoli kde získají, už nepatří jim, ale domu nebo řádu, do kterého vstoupili. Řád jim pak zaručuje to, co nutně potřebují k životu. To má velké výhody. Nemusí se starat o své zajištění a mohou se věnovat dobrým pracím, které nikdo neplatí. Taková je v církvi většina duchovní činnosti i charitativní a kulturní podnikání. Po celá staletí to křesťanští řeholníci dělali a dodnes dělají.

Komunistická ideologie slibovala, že dosáhne takového cíle profánním způsobem. Stát by se měl stát velkým klášterem, kterému se musí všecko dát a který pak všem všechno potřebné zaručí. Jak to dopadlo, známe ze zkušenosti. Bez Boha se slibovalo lidem to, co jenom Bůh může zaručit. Chtělo se také násilně donutit, aby lidé dělali to, co má hodnotu, jenom když se to děje svobodně z lásky.

Víra v Boha a láska k bližnímu vede křesťany, aby uskutečňovali ideál evangelní chudoby podle své možnosti způsobem, který vysvětlil sv. Bazil. Sami musejí s vírou v Boha odhadnout, co skutečně potřebují pro sebe a co mají obětovat ke službě lásky. Pochopitelně se každý zalekne, když se něčeho zřekne, když má prodat něco co měl rád. Musí si tedy hned zase připomenout, že to vlastně neztratí, že má za to poklad v nebi, ve věčném životě a že tu platí na pohled podivné základní pravidlo, že na věku člověku zůstane jenom to, co dal z lásky druhému.