Poznatky ze sympozia aneb o studni (první část)

V diskusi pod zprávičkou o sympoziu věnovaném evangelizaci v pluralitní společnosti jsem slíbil, že po návratu z Budějovic podám nějakou zprávu o tom, co jsem si odtud odnesl. Předem upozorňuji, a trochu se omlouvám, že půjde o zprávu značně subjektivní a nevěcnou. Tedy k věci:

Jeden ze slavných Murphyho zákonů o církvi říká: „Schopnost hlásat evangelium je nepřímo úměrná získanému teologickému vzdělání.“ Já stále pevně doufám, že tento zákon neplatí, a že Augustinova věta „Lidé Tě nemilují, protože tě neznají“ platí. A že platí právě v tom smyslu, podle kterého poznání (byť samozřejmě jen analogické) Boží "tváře" vede k touze po vztahu k Bohu a následkem toho i po touze sdílet tento vztah s druhými. Nicméně musím říct, že účast na sympoziu v první chvíli tímto mým přesvědčením trošičku zacloumala a výše zmíněný Murphyho zákon se mi silně vtíral do mysli (a i do poznámek, které jsem si dělal na papír). Při pohledu zpět jen po pár dnech ale musím říct, že v mnohém bylo sympozium i pro mě užitečné. Co jsem si z něj tedy odnesl?
Než začnu popisovat jednotlivé poznatky, doplním ještě jednu poznámku. Na sympoziu samozřejmě padla spousta otázek a hledaly se (či někdy předkládali) odpovědi na ně. Musím se přiznat, že mně ani tak neoslovily jako takové, ale především ve mě vyvolaly jiné otázky a donutily mě hledat odpovědi na ně. A rovnou prozradím, že v právě v tom vidím tu užitečnost. Ale teď konečně ke konkrétním poznatkům.

Poznatek první: Uvnitř studny se špatně kreslí mapy.

Co tím chci říct? Když sedíte na dně studny, máte poměrně omezený výhled. Totiž její roubení a oblohu. Dáte-li si za úkol nakreslit plánek, jak ze studny odvést vodu, skončíte vždycky u toho roubení a budete považovat úkol za splněný. Zkrátka překročit obzor vlastní situace a konkrétních potřeb, které se zdají být naléhavými, je mnohdy nad naše možnosti. Je dobré to vědět a být připraveni překročit vlastní obzory a „změnit paradigma“ (to abych se o sympoziu vyjadřoval dostatečně vědecky).
Konkrétně: Němečtí a Rakouští hosté, kteří tvořili páteř přednášek, sledovali téma z perspektivy situace vlastních místních církví (pro spravedlnost přiznávám, že tenhle postřeh není z mé hlavy). Jde o zkušenost církve, která je pevně zasazena do struktur společnosti, a poskytuje této společnosti celou řadu služeb – vzdělávacích a výchovných, charitativních, zdravotnických, společenských, kulturních. Tato církev je zvyklá na to, že právě toto je její misie. A tuto službu poskytuje profesionálně. Mamutí rozsah služeb je pozůstatkem doby, kdy církev skutečně byla prorostlá nejen do struktur, ale i do lidských myslí. Struktury zůstávají, ale víra se nějak vytratila. A církev poskytuje služby prostřednictvím institucí, často obsazených lidmi, kteří vlastně nejsou ani moc křesťané a nezdá se, že by svou službou z lidí křesťany dělala.
A vzhledem k výše popsanému „fenoménu studny“ není divu, že si do otázky, jak hlásat evangelium v pluralitní (tedy ne už křesťanské) společnosti, a co je cílem toho hlásání, dosadí člověk, zvyklý na takovouto církev, za „hlásání evangelia“ právě popsané sociální, vzdělávací a další služby. A jestliže zkrátka tahle „evangelizace“ nevede lidi ke křesťanství, je dalším nabízejícím se krokem slevit v cíli. Rozhlédneme se kolem sebe a chopíme se konceptu „anonymního křesťanství“ a začneme bližním sdílet křesťanské hodnoty, jejichž přijetí z nich udělá ne sice Kristovy učedníky, ale právě „anonymní křesťany“, kteří přece taky hledají Krista, jenom o tom tak úplně nevědí.
Aby bylo jasno – nemyslím si, že je to jako takové špatný cíl, jenom to domnívám se nemůže být definitivní cíl. Vidím v něm totiž (a to jsou ty vyvolané dodatečné otázky) několik problémů, jejichž promýšlení mě vedlo k dalším poznatkům.
Ale aby to nebylo dlouhé, zavěsím je sem až příště.