Poznatky ze sympozia aneb o studni (druhá část)

V první „reflexi nad sympoziem o evangelizaci“ jsem se zkusil zamyslet nad fenoménem omezeného obzoru, který v tomto konkrétním případě vedl k minimálně částečné rezignaci na získávání Kristových učedníků a k definování cíle evangelizace jako sdílení hodnot. Pokusím se teď nastínit, byť jen ve zkratce, otázky, které to ve mně vyvolalo a poznatky, které jsem si odnesl.

Poznatek druhý: Není Trojiční perspektiva jako Trojiční prespektiva

Jsem znám tím, že znovu a znovu zdůrazňuji, že východisko veškerého hlásání je ve samotném vnitřním životě Nejsvětější Trojice. V něm nakonec najdeme nejen důvod hlásání (viz citátek), ale odvodíme z něj i cíle a do jisté míry i prostředky. Nebudu to teď rozvíjet, najdete dost i na jiných místech zdejšího webu.
Potěšilo mě, když se v jedné z přednášek objevila podobná myšlenka. A nepotěšilo mě, když byla interpretována na jedné z pracovních skupin přibližně takto: Nemusíme přivádět člověka jen ke Kristu, ale i k Otci. Každý má přece účast na stvoření a tedy přístup k Otci - stvořiteli, netřeba tedy nutně hlásat Krista. Důležité je vést druhé k dobru (Dobru). Než budu pokračovat, připomínám, že to bylo v diskusi, ne v některé z přednášek.
Zní to hezky, jenže Trojici známe pouze skrze Krista, On je ve vtělení, životě, smrti a zmrtvýchvstání Slovem, které nám ukazuje podstatu vnitřního Božího života. Nemáme lepší slovo o Bohu než Slovo. Opravdová Trojiční perspektiva je tato: Nikdo nepřichází k Otci než skrze mě. Zkrátka, pokud si budeme myslet, že přivedeme člověka k Otci nějakou anonymní cestou, nakonec to stejně bez Syna nepůjde. Je-li cílem sjednocení člověka s Bohem, Boží synovství, nelze jinak než v Synu – vždyť je to účast na Synově vztahu s Otcem. Nakonec přece nejde o zušlechtění lidí tady na zemi, ale o věčný život – a ten je prostě možná jen v Synu.

Poznatek třetí (a poslední): S Bohem nebo o Bohu

Ne, nebojte se, nejsou to protiklady, celé to zní takhle: „(Ať se bratři) chovají všude počestně a zbožně jako muži, kteří si přejí pečovat o spásu svou a o spásu jiných, jako muži evangelia, kteří jdou ve stopách svého Spasitele a mluví s Bohem nebo o Bohu buď sami u sebe nebo s bližními.“
Takhle odkazují stanovy dominikánského řádu na slova sv. Dominika. Zase bych opakoval všeliké naše manuály, kdybych sáhodlouze rozvíjel tezi, že misie vychází a musí vycházet z vlastního vztahu k Bohu, jím je motivovaná i nesená. Že naše misijní poslání je účastí na poslání Syna.
Přiznám se, že jsem celou dobu trochu trpěl obavou, že obsah přednášek se tak moc soustředil na prostředky, které má církev k dispozici, na povahu společnosti, ve které působí, až se právě začala ztrácet přítomnost Boha v tématu.
Tím nechci v žádném případě říct, že debata o prostředcích evangelizace, o cílových skupinách, jejich očekávání apod. nemá smysl. Samozřejmě, že má. Ale průběh sympozia (viz první poznatek) mě utvrdil v přesvědčení, že bez Boží perspektivy se zvyšuje nebezpečí zmíněného „fenoménu studny“. Je jednoduché přijít na to proč: Nejdeme-li na to z „Boží strany“, jsme středem úvah my sami, v naší situaci, na dně studny.

Dalo by se toho napsat ještě mnoho. Zajímavý, aspoň pro mě, byl poznatek, taktéž nepřímý, jak důležitý je eschatologický rozměr v úvahách o evangelizaci (jen jednou větou naznačeno u druhého poznatku). Ale to by bylo na dlouho. Připojím už jen několik poznámek pro konkrétní potenciální čtenáře:
- Přístup sem mají ještě minimálně tři další účastníci, tedy pro ně: přihoďte něco aspoň do diskuse (Rychlým diskutérům děkuji).
- Pro Jacku: foťák jsem zapomněl.