Tanvald - svědectví jednoho z účastníků

Z domu jsem odjížděl v pátek 21.7.2006 kolem 15té hodiny svoji stařičkou škodovkou S120 - jako správný misionář - žádný přepych a hezky ve stopách sv. otce Dominika.

Před odjezdem jsem prosil Otce i Syna i Ducha svatého o bezpečný dojezd a všechny anděly a svaté o mocnou přímluvu. No a Pán skutečně žehnal - cesta absolutně bez problémů, nikde žádný policajt, nikde žádný defekt, žádná zajížďka, ani objížďka - v luxusním čase jsem dorazil až do Tanvaldu - nádherné severočeské městečko - asi 7000 obyvatel.
Věděl jsem, že jsou tam dva kostely, věděl jsem, který mám shánět - říkal jsem si brnkačka - kostel přeci vidíš už z dálky a poznáš ho podle věže - chyba lávky - v kopcích to jde dost těžko. Takže když už jsem byl uvnitř města, zastavím a ptám se místní domorodkyně, kde tu mají kostel - "nevím", zazněla odpověď. No z trafiky vyšla její kamarádka - kdo jiný než trafikantka by to měl vědět, hurá, říkám si, avšak na dotaz zněla stejná odpověď - "nevím". Trochu mě to zarazilo - říkám si, kam jsem to vlastně dojel - když tu jde nějaká bábinka a povídá mi - "to je tu, na Šumburku" - ano, ano zajásal jsem - "no tu na křižovatce doprava, porád rovně a hned jste tam" - a měla pravdu, já byl asi 200 m pod kostelem.
Na faře už byli bratři - otec Pavel, bratr Albert a bratr Mikuláš, sestra terciářka Hana Markéta, která se po celou dobu starala o náš proviant, kluci Porčogošovi a pár dalších lidiček z týmu. No po seznámení se s nimi, každou chvíli dorazil někdo další.
Po ubytování, apod. jsme šli na naši první mši svatou - fantazie, kostel hned vedle fary, klíče k dispozici a možnost modlitby kdykoli - super. Po mši sv. následovaly nešpory a po té jsme se odebrali na naši první společnou večeři, k poradě, co a jak bude, apod. Otec Pavel nás seznámil s denním řádem - pozvání k modlitbě, ranní chvály, snídaně, misie, polední chvály, oběd, rekreace, misie, přednáška, mše sv., nešpory, večeře, sdílení, kompletář a večerka - program dost fyzicky i duchovně nabitý, přesto však nesmírně krásný.
Vypíchnout, co bylo nejhezčí, co mě oslovilo, apod. - to snad ani nejde - celé to působení tam bylo prodchnuto nádhernou atmosférou bratrského a sesterského soužití, osobně nevím ani o nějakém větším konfliktu, samozřejmě, kde jsou děti, občas dojde k nějaké té třenici, protože každé dítě si přináší ze svého domova svoje zvyky a návyky - ale fantastická sestra Vojtěcha s fantastickou Helenkou to s dětmi uměly takovým způsobem, že když jsme s bratry v rámci akce "pomoc křesťanů městu" opravovali plot kolem zahrady mateřské školky - občas jsem se zasněně zadíval k naprosto tichému hloučku dětí - leckdy i dost velikých - kteří napjatě sledovaly Vojtěchu s Helenkou, aby mohly nadšeně plnit jejich pravidla hry - tehdy jsem si zcela vážně uvědomil, že děti nejsou zlé, rády plní naše úkoly, soutěže a hry a jsou šťastné, když je někdo zapřáhne - docházela tam i děti, které se normálně pohybují a žijí na ulici a ta byla vděčná za nějakou náplň a smysl odpoledne, který jim sestry daly - ať jim Pán za toto žehná.
Co se týče dospělých - jedna moje známá řeholnice misie nazývá "kamenolomem duší". Ptala se mě - jaké to bylo v tom kamenolomu?? Ano, mnoho dospělých o Kristu skutečně nikdy neslyšelo, my jsme jim chtěli tento první styk zprostředkovat - pozitivní bylo, že tam mají městskou kabelovou televizi, tudíž, že o nás lidi věděli, že u nich zvoní katolická misie, nikoli Jehovisti. No většinou v těch panelácích, které jsme měli na starosti bratr Albert a já a sestry Dita Zdislava a Liduška a posléze ještě Markétka a Anička, lidé strašně spěchali - nezlobte se, nemáme čas, byla jejich nejvícekrát citovaná odpověď - smáli jsme se s Albertem tomu, kdyby aspoň řekli nemáme zájem, ale ta výmluva byla až komická. Na druhou stranu jsme také Bohu vděčni za neskonale krásné zážitky ze setkání s lidmi, které jsme mohli povzbudit - a bylo i takových dost.
Otec Pavel s Mírou Porčogošem evangelizovali v romské čtvrti a jejich zážitky při večerním sdílení nenechali nikoho v klidu - leckdy zážitky humorné, leckdy i maximálně smutné - ale i takového druhu jsme mohli vyslechnout i my v panelácích.
Takže, jak je vidět - misie nejsou žádná senzace, či laciná dovolená - je to pěkně tvrdá dřina po fyzické stránce a náročná, přesto však neskutečně krásná činnost po té duchovní stránce, když jsme ještě zas všechny ty zážitky skládali Pánu a Jeho dobrotivé Matičce k nohám. Pro mě osobně byla také neskutečná záležitost modlit se večer, třeba ve 23.30 v temném kostele pouze před svatostánkem - růženec, či adorovat, apod. To všechno k tomu patřilo a toto všechno sloužilo k tomu nádhernému prožívání.
Sám jsem měl osobní problém, když jsme se rozjížděli zpět do svých domovů - slzy v očích nešly zastavit - připadalo mi, jako že něco neskutečně krásného končí a již se nikdy nevrátí. Vím, že své bratry a sestry budu potkávat při setkáních i během roku, popř. na různých dominikánských akcích, apod. Ale toto bylo takové super společenství a jak zjišťuji z korespondence i po misiích, všichni na ně rádi vzpomínáme a již dnes se těšíme na misie příští rok.
Zvu každého, kdo chce přiložit ruku k dílu na Pánově vinici - žeň je hojná, ale dělníků je málo. A pro každého lze nalézt na misiích činnost, která odpovídá jeho naturelu.
Miloš P.