Něco z histrorie - Misijní autobus

Misijním autobusem nemyslíme jen domeček na kolečkách, ale především projekt zahájený na počátku devadesátých let Českou dominikánskou provincií. Za svůj název vděčil speciálně upravenému a vybavenému autobusu, který byl v roce 1991 darován církvi v České republice německou a belgickou větví mezinárodní organizace Kirche in Not/Ostpriesterhilfe. Velkou část autobusu tvořila knihovna, která obsahovala poměrně širokou nabídku základní náboženské, filosofické a pedagogické literatury pro dospělé i pro děti. Ostatní prostory (kuchyňka, sociální zařízení, místo pro spaní a pro posezení) poskytovala zázemí 3 až 4 členům misijního týmu a zároveň jim sloužila k individuálním setkáním a rozhovorům s příchozími. Součástí autobusu byla výklopná plošina s oltářem, kde bylo možno slavit mši svatou. Dále zde byly k dispozici pomůcky pro práci s dětmi, audiotechnika, video apod.

ČINNOST misijního týmu a organizaci celé akce zajišťoval Řád bratří Kazatelů (dominikáni). Misijní tým vedený P. Vojtěchem Soudským OP ale nebyl stálý. Střídali se v něm studenti teologie i laici, členové řádu i jiní spolupracovníci. Jádro tohoto celkem širokého proměnlivého týmu tvořili pražští dominikánští terciáři. Do programu Misijního autobusu patřily následující projekty:

  • Dialog ‑ besedy s mládeží na středních školách a učilištích (výjimečně byly zařazeny vyšší ročníky ZŠ) probíhaly v rámci vyučování. Jejich cílem bylo seznámit mladé lidi s křesťanstvím, jeho minulostí a přítomností, ukázat místo víry v lidském životě. Především jsou ale místem pro osobní svědectví o setkání s Kristem, o vztahu k Bohu, o vlastní cestě při hledání Pravdy. Mladí lidé zde mohli vyjádřit své názory a postoje a diskutovat o vztahu mezi vírou a vědou, o postojích k jiným náboženským i nenáboženským skupinám, o názorech katolické církve na základní morální a etické problémy dnešního světa. Mimo vyučování (většinou v autobuse) pokračovaly diskuse formou individuálních rozhovorů, kde je místo i pro osobní otázky a problémy. Měli-li mladí zájem, mohli prostřednictvím autobusu navázat kontakt s místními věřícími.

    Besedy s mládeží převažovaly v programu autobusu v první polovině devadesátých let, ve kterých se tým setkával se vstřícným postojem vedení škol. Postupně ale nabývaly vrchu další formy činnosti.

  • Lidové misie probíhaly především v letních měsících. Misijní autobus zajížděl do menších farností na základě pozvání jejich duchovního správce nebo s jeho svolením, byl-li zván ke spolupráci místními aktivními laiky. Cílem týdenního působení misijního týmu (většinou od soboty do soboty) bylo povzbudit věřící a pomoci jim oslovit jejich okolí. Program byl domlouván předem tak, aby mohl být všem včas oznámen. Mezi základní nabídku patřilo slavení bohoslužeb, modlitební setkání, přednášky, besedy, promítání videofilmů s náboženskou tématikou, programy pro děti apod., tedy činnost, která využívá technického zázemí autobusu a vychází z možností daných složením misijního týmu a místními podmínkami.
  • Skautské tábory byly místem, kde byl misijní autobus vyžíván především pro práci s dětmi. Jednalo se většinou o doplnění či rozšíření běžného táborového programu, o rozhovory, hry apod., případně též o bohoslužbu či modlitbu. Tato forma misijní činnosti byla ale využívána spíše výjimečně pro své specifické nároky.

Projekt byl ukončen v roce 1997 poté, co se postupně měnily podmínky života církve i atmosféra ve společnosti a metody práce, uplatňované v první polovině devadesátých let, přestaly vyhovovat. Jádro týmu poté hledalo nové možnosti šíření evangelia.