Jaká byla letní misie v Rakovníku

V Rakovníku jsem byla, přiznám se, úplně poprvé. Ale díky mým krásným žlutým koupelnovým kachličkám a mému oblíbenému ekologicky šetrnému pracímu prášku, které tady oboje vyrábějí (značky zde raději neuvádím :), mně byl sympatický už předem. Rakovnickým taky závidím, že mají tak blízko do nádherné krajiny kolem řeky Berounky. Sjet ji v kánoi, přitom navštívit legendární hospodu „U Rozvědčíka“, podívat se do převoznické chalupy starého Proška, kde o prázdninách pobýval malý Ota Pavel, a pak taky na Křivoklát, je paráda.

Stejně tak jsem byla poprvé i na katolických misiích, které organizují členové a přátelé české dominikánské rodiny. To byla věc, která v Rakovníku vzbudila rozruch. Mnoho z nich se ptalo, co to je za lidi, „ti v tom bílém“. Jeden mladý muž byl hodně překvapený, když se dozvěděl, že jsou to členové starobylého řádu katolické církve, protože se domníval, že mniši jsou jen buddhističtí. To chápu, Jeho Svatost Dalajlama je jistě mediálně známější :). Nakonec i pro mne to byl velký zážitek, vidět procházet po městě bratry dominikány v řádových oděvech, protože ony vyzařují opravdu něco nadpozemsky krásného.

Moje velké obavy z toho, že nebudu s lidmi umět o své víře mluvit, a že to bude přepjaté, nevěrohodné a násilné, se celkem rozplynuly hned první den, co jsem vyrazila „naostro do terénu“ se svým sympatickým misionářským kolegou, bratrem Samuelem. Vlastně to bylo docela jednoduché. Pro všechny byl připraven pestrý program přednášek, diskusí, koncertů, divadla, hravě-vzdělávacího programu pro děti, prohlídek kostelů s průvodci, duchovních rozhovorů, modliteb, katechezí a tak bylo celý týden na co zvát. Většina lidí byla, pro mne překvapivě, velmi vstřícná. Často jsem měla při rozhovoru s lidmi pocit, že to už snad ani nejsem já, ale Duch svatý ve mně. A kupodivu vůbec nikdo se mnou nechtěl mluvit o tradičních „obranných“ historických tématech jako jsou čarodějnické procesy, křižácké války, kolaborace, upálení Mistra Jana, a tak podobně, asi to bude taky tím, že o tom vím tak hrozně málo, až nic :), a tak se raději alibisticky věnuji tomu, co pro ně můžu udělat „teď a tady“ v Rakovníku. Třeba nikdo neodmítl moji nabídku modlitby za ně, protože každý máme něco, co chceme, aby bylo lepší nebo potřebujeme někoho ochránit. A lidé nám někdy sdělovali věci, až mi běhal mráz po zádech. Žízeň po Lásce je v lidech obrovská, neboť člověk je k ní stvořen a nepokojné je srdce člověka… Taky mě často napadalo carpe diem, užij dne, protože zítra už tohoto člověka asi nepotkáš. Vnitřním motorem bylo i to, že na nás myslelo a modlilo se za nás spousta lidí, takže když jsem si na to vzpomněla, únava mně raději hned rychle přešla. Setkali jsme se s mnoha mladými lidmi, kteří byli nějakým způsobem zranění a „jeli“ v patologických záležitostech, před tím trápením můžete jen pokorně a naslouchajíc setrvat. Jenže oni pak přicházeli znovu, přemýšleli a chtěli slyšet i o Bohu. Nezapomenutelně se mi vryl do paměti okamžik, kdy jeden z těch mladých přišel do prázdného kostela a poprvé hrál na varhany a ta jeho hra byla tak tichá, tak jemná, že zněla jako modlitba... nebo když se tak v poledne s jedním starým mužem modlíte Otčenáš na mostě nad řekou a oba se z toho pak radujete jako děti.

Hodně rakovnických využilo i nabídky Dnů otevřených dveří kostelů a přišli se podívat do těch, které jsou běžně přes celý rok zavřené. Zvlášť, krásný gotický kostelík, sv. Jiljí na okraji města přitahoval. Že by to bylo i tím, že jak mi řekl jeden místní, má být pod ním ukryt poklad? Moc bych si přála, aby lidé, se kterými jsem se v Rakovníku setkala, našli ten svůj poklad, tu vzácnou perlu, v Božím království. Pevně doufám, že jsme je nadobro neodradili, a že snad i skrze nás pocítili Boží dotyk, hodně na ně myslím i teď … na dny prožité v Rakovníku, se prostě nedá jen tak zapomenout… Díky Pane!

Michaela Edita, Laické sdružení sv. Dominika Olomouc